Historická výstavní budova je jedním z šesti expozičních areálů Slezského zemského muzea. Jedná se o volně stojící neorenesanční objekt, vybudovaný pro účely Muzea císaře Františka Josefa pro umění a řemesla, založeného v Opavě v roce 1882 z podnětu Obchodní a živnostenské komory, která také stavbu financovala, a to na pozemku věnovaném knížetem Lichtenštejnem.
Budova byla postavena podle návrhu vídeňských architektů Johanna Scheiringera a Franze Kachlera v letech 1893–1895 na téměř čtvercovém půdorysu. Sochu Genia a sousoší Pegasů pro výzdobu kopule vyhotovil vídeňský sochař Theodor Friedel. Boční fasáda je situovaná k ulici Komenského, bohatě zdobené průčelí se obrací do městského parku. Sochařská výzdoba průčelí, kde byly instalovány alegorické postavy Malířství, Sochařství a Architektury, byla dílem vídeňského sochaře Karla Schwerzeka.
Monumentální budova, vycházející tvaroslovně z pozdní renesance, byla na jaře 1945 vážně poškozena bombardováním. Následná rekonstrukce trvala deset let a vedla k modernistickému řešení interiéru, jež respektovalo plášť budovy a její původní dispozici.
V roce 1955 byla v rekonstruovaném objektu zpřístupněna první poválečná expozice, která sledovala soudobý trend „zesoučasnění“ prezentace historie Slezska. Ideově politická doktrína ovlivnila i tvářnost a pojetí druhé poválečné expozice, jejíž otevření připadlo na rok 1981. Pod názvem Vývoj přírody a společnosti v Severomoravském kraji zahrnovala jak přírodovědnou problematiku, tak společenské vědy. Ty byly prezentovány odděleně v samostatných expozičních celcích, určovaných dispozicí budovy. V roce 1985 byla Historická výstavní budova prohlášena nemovitou kulturní památkou.
Poměrně záhy po zpřístupnění expozice veřejnosti došlo k uzavření budovy z důvodu technicky náročné výstavby kopule nad uličním traktem. Po jejím dokončení byla reinstalována část bývalého Lichtenštejnského sálu (tj. prostor, který byl opticky otevřen do kopule) a následně proběhla další změna v části orientované do parku, kde byla umístěna kabina nákladního vozu Tatra a vybudováno centrum pro edukaci. Tato část, jakož i navazující, byla ovšem již záhy – prakticky hned po listopadu 1989 – deinstalována.
Polistopadovým změnám se nevyhnula ani protilehlá část prvního patra, kde byl uzavřen průchod mezi výstavními sály, vzniklý vložením spojovacího krčku vedeného skrze boční schodiště. Změny byly vyvolány mj. nutností rekonstrukce střechy z důvodu zatékání dešťové vody. Zanikla tak stálá expozice archeologie a historie. Opakovaně se řešily i technické závady v přízemí budovy.
Stručně popsaná situace objektu ukazuje, že se již dlouho před rokem 2010 ocitl ve fatálním stavu. Mimo stavebně technické problémy trpělo samo expoziční využití po roce 1989 provizorii a neujasněnostmi a řešilo se případ od případu (např. z opavské části výstavy Od gotiky k renesanci /1999/ se stala nedobrovolná „stálá expozice“, jež byla deinstalována až před zahájením rekonstrukce v roce 2010). Nutnost komplexního řešení historické výstavní budovy byla tedy důsledkem fyzického stavu objektu, provozních a technických nedostatků a dlouholeté absence koncepčního expozičního využití objektu, jenž by odrážel aktuální stav bádání v oblasti dějin a kultury českého Slezska se znalostí dnešních trendů muzejní prezentace a současně zohledňoval zkušenosti několika generací pracovníků Slezského zemského muzea.
Zrekonstruovaná budova s novou expozicí Slezsko byla veřejnosti zpřístupněna v květnu 2012.
Poslední aktualizace článku: 01.08.2012
Vytisknout celý článek
